Konverze obrázků: krok 2

[ga.git] / 11-planar / 11-planar.tex

\input ../sgr.tex

\prednaska{11}{Kreslení grafů do roviny}{}

Rovinné grafy se objevují v~nejrůznějších praktických aplikacích teorie grafů,
a~tak okolo nich vyrostlo značné množství algoritmů. I~když existují výjimky,
jako například již zmíněné hledání kostry rovinného grafu, většina takových
algoritmů pracuje s~konkrétním vnořením grafu do~roviny (rovinným nakreslením).

Proto se zaměříme na~algoritmus, který zadaný graf buďto vnoří do~roviny, nebo se
zastaví s~tím, že graf není rovinný. Tarjan již v~roce 1974 ukázal \cite{tarjan:planarity},
že je to možné provést v~lineárním čase, ale jeho algoritmus je poněkud
komplikovaný. Od~té doby se objevilo mnoho zjednodušení, prozatím vrcholících
algoritmem Boyera a Myrvoldové \cite{boyer:cutting}, a ten zde ukážeme.

Zmiňme ještě, že existují i algoritmy, které vytvářejí rovinná nakreslení s~různými
speciálními vlastnostmi. Je to například Schnyderův algoritmus~\cite{schnyder:grid}
generující v~lineárním čase nakreslení, v~němž jsou hrany úsečkami a vrcholy
leží v~mřížových bodech mřížky $(n-2)\times (n-2)$, a~o~něco jednodušší algoritmus
Chrobaka a Payneho \cite{chrobak:grid} kreslící do~mřížky $(2n-4)\times (n-2)$.
Oba ovšem pracují tak, že vyjdou z~obyčejného rovinného nakreslení a upravují ho,
aby splňovalo dodatečné podmínky.

\h{DFS a bloky}

Připomeňme si nejprve některé vlastnosti prohledávání do~hloubky (DFS) a jeho použití
k~hledání komponent vrcholové 2-souvislosti {\I (bloků).}

\s{Definice:} Prohledávání orientovaného grafu do~hloubky rozdělí hrany do~čtyř druhů:
\itemize\ibull
\:{\I stromové} -- po~nich DFS prošlo a rekurzivně se zavolalo; tyto hrany
vytvářejí {\I DFS strom} orientovaný z~kořene;
\:{\I zpětné} -- vedou do~vrcholu, který leží na cestě z~kořene DFS stromu
do právě prohledávaného vrcholu; jinými slovy vedou do vrcholu, který se
právě nachází na~zásobníku;
\:{\I dopředné} -- vedou do~již zpracovaného vrcholu ležícího v~DFS stromu pod aktuálním vrcholem;
\:{\I příčné} -- zbývající hrany, které vedou do vrcholu již zpracovaného vrcholu
v~jiném podstromu.
\endlist

\s{Pozorování:}
Pokud DFS spustíme na neorientovaný graf a hranu, po~níž jsme už jednou prošli,
v~opačném směru ignorujeme, existují pouze stromové a zpětné hrany. DFS strom
tvoří kostru grafu.

Nyní už se zaměříme pouze na~neorientované grafy~\dots

\s{Lemma:} Relace \uv{Hrany $e$ a $f$ leží na~společné kružnici} (značíme $e\sim f$) je ekvivalence. Její
třídy tvoří maximální 2-souvislé podgrafy (bloky); ekvivalenční třídy s~jedinou hranou (mosty) považujeme
za triviální bloky. Vrchol $v$ je artikulace právě tehdy, sousedí-li s~ním hrany z~více bloků.

Pokud spustíme na~graf DFS, je přirozené testovat, do~jakých bloků patří stromové
hrany sousedící s~právě prohledávaným vrcholem~$v$: stromová hrana $uv$, po~které jsme
do~$v$ přišli, a hrany $vw_1$ až $vw_k$ vedoucí do~podstromů $T_1$ až $T_k$ (zpětné hrany
jsou vždy ekvivalentní s~hranou $uv$). Pokud je $uv \sim vw_i$, musí existovat cesta
z~podstromu $T_i$ do~vrcholu~$u$, která nepoužije právě testované hrany. Taková cesta
ale může podstrom opustit pouze zpětnou hranou (stromová je zakázaná a dopředné ani příčné
neexistují). Jinými slovy $uv\sim vw_i$ právě tehdy, když existuje zpětná hrana z~podstromu~$T_i$
do~vrcholu $u$ nebo blíže ke~kořeni.

Pokud některá dvojice $vw_i$, $vw_j$ není ekvivalentní přes hranu $uv$ (nebo pokud hrana $uv$
ani neexistuje, což se nám v~kořeni DFS stromu může stát), leží tyto hrany v~různých blocích, protože
$T_i$ a $T_j$ mohou být spojeny jen přes své kořeny (příčné hrany neexistují). Ze~zpětných
hran tedy získáme kompletní strukturu bloků.

Nyní si stačí rozmyslet, jak existenci zpětných hran testovat rychle. K~tomu se bude hodit:

\s{Definice:} Je-li $v$ vrchol grafu, pak:
\itemize\ibull
\:$\<Enter>(v)$ udává pořadí, v~němž DFS do~vrcholu~$v$ vstoupilo.
\:$\<Ancestor>(v)$ je nejmenší z~\<Enter>ů vrcholů, do~nichž vede z~$v$ zpětná hrana,
nebo $+\infty$, pokud z~$v$ žádná zpětná hrana nevede.
\:$\<LowPoint>(v)$ je minimum z~\<Ancestor>ů vrcholů ležících v~podstromu pod~$v$, včetně $v$ samého.
\endlist

\s{Pozorování:} \<Enter>, \<Ancestor> i \<LowPoint> všech vrcholů lze spočítat
během prohledávání, tedy také v~lineárním čase.

Rozpoznávání bloků a artikulací můžeme shrnout do~následujícího lemmatu:

\s{Lemma:} Pokud $v$ je vrchol grafu, $u$ jeho otec a $w$ jeho syn v~DFS stromu,
pak stromové hrany $uv$ a $vw$ leží v~tomtéž bloku ($uv\sim vw$) právě
tehdy, když $\<LowPoint>(w) < \<Enter>(v)$, a~$v$ je artikulace právě když
některý z~jeho synů $w$ má $\<LowPoint>(w) \ge \<Enter>(v)$.
Kořen DFS stromu je artikulace, právě když má více než jednoho syna.

\h{Postup kreslení}

Graf budeme kreslit v~opačném pořadí oproti DFS, tj. od~největších \<Enter>ů k~nejmenším,
a vždy si budeme udržovat blokovou strukturu již nakreslené části grafu, uspořádanou
podle DFS stromu -- každý blok bude mít svůj kořen, s~výjimkou nejvyššího bloku
je tento kořen současně artikulací v~nadřazeném bloku. Aby se nám tato situace snadno
reprezentovala, artikulace naklonujeme a každý blok dostane svou vlastní kopii artikulace.

Také budeme využívat toho, že nakreslení každého bloku, který není
most, je ohraničeno kružnicí, a mosty zdvojíme, aby to pro ně platilo
také. Navíc v~libovolném nakreslení můžeme kterýkoliv blok spolu se všemi bloky
ležícími pod~ním překlopit podle kořenové artikulace, aniž bychom porušili
rovinnost.

\finalfix{
\smallskip
\figure{planar1.epdf}{Před nakreslením zpětných hran \dots}{}
\figure{planar2.epdf}{\dots\ po něm (čtverečky jsou externí vrcholy)}{}
}

Všimněme si, že pokud vede z~nějakého už nakresleného vrcholu ještě nenakreslená hrana,
lze pokračovat po~nenakreslených hranách až do~kořene DFS stromu. Všechny vrcholy, ke~kterým
ještě bude potřeba něco připojit (takovým budeme říkat {\I externí} a hranám
rovněž; za~chvíli to nadefinujeme formálně), proto musí ležet v~téže stěně dosud nakresleného
podgrafu a bez újmy na~obecnosti si vybereme, že to bude vnější stěna.

Základním krokem algoritmu tedy bude rozšířit nakreslení o~nový
vrchol~$v$ a o~všechny hrany vedoucí z~něj do~jeho (již nakreslených)
DFS-následníků.  Stromové hrany půjdou nakreslit vždy, přidáme je jako
triviální bloky (2-cykly) a nejsou-li to mosty, brzy se nějakou
zpětnou hranou spojí s~jinými bloky. Zpětné hrany byly až donedávna
externí, takže přidání jedné zpětné hrany nahradí cestu
po~okraji bloku touto hranou (tím vytvoří novou stěnu) a také může
sloučit několik bloků do~jednoho, jak je vidět z~obrázků.

\separatefix{
\figure{planar1.epdf}{Před nakreslením zpětných hran \dots}{}
\figure{planar2.epdf}{\dots\ po něm (čtverečky jsou externí vrcholy)}{}
}

Bude se nám hodit, že čas potřebný na~tuto operaci je přímo úměrný počtu
hran, které ubyly z~vnější stěny, což je amortizovaně konstanta.

Může se nám ale také stát, že zpětná hrana zakryje nějaký externí vrchol.
Tehdy musíme některé bloky překlopit tak, aby externí vrcholy
zůstaly venku. Potřebujeme tedy datové struktury, pomocí nichž bude možné
překlápět efektivně a co víc, také rychle poznávat, kdy je překlápění potřebné.

\h{Externí vrcholy}

Jestliže z~nějakého vrcholu~$v$ bloku~$B$ vede dosud nenakreslená hrana, musí
být tento vrchol na~vnější stěně, takže musí také zůstat na~vnější stěně
i~vrchol, přes který je~$B$ připojen ke~zbytku grafu. Proto externost
nadefinujeme tak, aby pokrývala i tyto případy:

\s{Definice:} Vrchol~$w$ je {\I externí,} pokud buďto z~$w$ vede zpětná
hrana do~ještě nenakresleného vrcholu, nebo je pod~$w$ připojen externí
blok, čili blok obsahující alespoň jeden externí vrchol. Ostatním vrcholům
budeme říkat {\I interní.}

Jinými slovy platí, že vrchol $w$ je externí při zpracování vrcholu~$v$, pakliže $\<Ancestor>(w) < \<Enter>(v)$,
nebo pokud pro některého ze~synů $x$ ležícího v~jiném bloku je $\<LowPoint>(x) < \<Enter>(v)$.
Druhá podmínka funguje díky tomu, že kořen bloku má v~tomto bloku právě jednoho syna
(jinak by existovala příčná hrana, což víme, že není pravda), takže minimum z~\<Ancestor>ů
všech vrcholů ležících uvnitř bloku je přesně \<LowPoint> tohoto syna.
Ve~statickém grafu by se všechny testy redukovaly na~$\<LowPoint>(w)$, nám se ovšem bloková
struktura průběžně mění, takže musíme uvažovat bloky v~současném okamžiku. Proto si zavedeme:

\s{Definice:} $\<BlockList>(w)$ je seznam všech bloků připojených v~daném okamžiku
pod vrcholem~$w$, reprezentovaných jejich kořeny (klony vrcholu~$w$) a jedinými syny kořenů.
Tento seznam udržujeme setříděný vzestupně podle $\<LowPoint>$ů synů.

\s{Lemma:} Vrchol~$w$ je externí při zpracování vrcholu~$v$, pokud je buďto $\<Ancestor>(w) < \<Enter>(v)$,
nebo první prvek seznamu $\<BlockList>(w)$ má $\<LowPoint> < \<Enter>(v)$. Navíc
seznamy \<BlockList> lze udržovat v~amortizovaně konstantním čase.

\proof První část plyne přímo z~definic. Všechny seznamy na~začátku běhu algoritmu
sestrojíme v~lineárním čase přihrádkovým tříděním a kdykoliv sloučíme blok
s~nadřazeným blokem, odstraníme ho ze~seznamu v~příslušné artikulaci.
\qed

\h{Reprezentace bloků a překlápění}

Pro každý blok si potřebujeme pamatovat vrcholy, které leží na~hranici
(některé z~nich jsou externí, ale to už umíme poznat) a bloky,
které jsou pod nimi připojené. Dále ještě vnitřní strukturu bloku včetně
uvnitř připojených dalších bloků, ale jelikož žádné vnitřní vrcholy nejsou
externí, vnitřek už neovlivní další výpočet a potřebujeme jej pouze
pro vypsání výstupu.

Pro naše účely bude stačit zapamatovat si u~každého bloku, jestli je
oproti nadřazenému bloku překlopen. Tuto informaci zapíšeme do~kořene
bloku. Každý vrchol na~hranici bloku pak bude obsahovat dva~ukazatele
na~sousední vrcholy. Neumíme sice lokálně poznat, který ukazatel odpovídá
kterému směru, ale když se nějakým směrem vydáme, dokážeme ho dodržet
-- stačí si vždy vybrat ten ukazatel, který nás nezavede do~právě
opuštěného vrcholu.

Každý vrchol si také bude pamatovat seznam svých sousedů,
podle orientace bloku buďto v~hodinkovém nebo opačném pořadí.
Chceme-li přidat hranu, potřebujeme tedy znát absolutní orientaci,
ale to půjde snadno, jelikož hrany přidáváme jen k~vrcholům na~hranici,
poté co k~nim po~hranici dojdeme z~kořene.

K~překlopení bloku včetně všech podřízených bloků nám stačí invertovat
bit v~kořeni, pokud chceme překlopit jen tento blok, invertujeme bity
i v~kořenech všech podřízených bloků, jež najdeme obcházením hranice.

Na~konci algoritmu spustíme dodatečný průchod, který všechny překlápěcí
bity přenese ve~směru od~kořene k~potomkům a určí tak absolutní orientaci
všech seznamů sousedů i hranic.

\h{Živý podgraf}

Když nakreslíme nový vrchol~$v$ a z~něj vedoucí stromové hrany, musíme obejít
každý podstrom, ve~vhodném pořadí nakreslit zpětné hrany do~$v$ a podle
potřeby překlopit bloky. V~podstromu ovšem může být mnoho bloků, které
žádnou pozornost nevyžadují a běh algoritmu by zbytečně brzdily.
Proto si před samotným kreslením označíme {\I živou} část grafu -- to je
část, kterou potřebujeme během kreslení navštívit; zbytku grafu se budeme
snažit vyhýbat, aby nás nezdržoval.

\s{Definice:}
Vrchol~$w$ je {\I živý,} pokud z~něj buďto vede zpětná hrana do~právě
zpracovávaného vrcholu~$v$, nebo pokud pod ním je připojen živý blok,
tj. blok obsahující živý vrchol.

Živé vrcholy přitom mohou být i~externí (pokud z~nich vedou zpětné hrany
jak do vrcholu~$v$, tak do ještě nenakreslených vrcholů).
Pokud nějaký vrchol není ani živý, ani externí, budeme ho nazývat {\I pasivní.}

Před procházením podstromů tedy nejprve probereme všechny zpětné hrany vedoucí do~$v$
a označíme živé vrcholy. Pro každou zpětnou hranu potřebujeme oživit vrchol, z~nějž
hrana vede, dále artikulaci, pod~níž je tento blok připojen, a další artikulace
na~cestě do~$v$. Tedy pokaždé, když vstoupíme do~bloku (nějakým vrcholem na~vnější stěně),
potřebujeme nalézt kořen bloku. To uděláme tak, že začneme obcházet vnější
stěnu oběma směry současně, až dojdeme v~některém směru do~kořene. Navíc si všechny
vrcholy, přes něž jsme prošli, označkujeme a přiřadíme k~nim rovnou ukazatel na~kořen,
tudíž po~žádné části hranice neprojdeme vícekrát.\foot{Značky ani nebude potřeba
mazat, když si u nich poznamenáme, který vrchol byl kořenem v~okamžiku, kdy jsme
značku vytvořili, a značky patřící ke~starým kořenům budeme ignorovat, resp. přepisovat.}

Výstupem této části algoritmu budou značky u~živých vrcholů a u~artikulací
také seznamy podřízených živých bloků. Tyto seznamy budeme udržovat uspořádané
tak, aby externí bloky následovaly po~všech interních. To nám usnadní práci
v~hlavní části algoritmu.

\s{Lemma:} Pro každý kořen trvá značení živých vrcholů čas $\O(k+\ell)$, kde $k$ je počet
kreslených zpětných hran a $\ell$ počet hran, které zmizely z~vnější stěny, čili
amortizovaně konstanta.

\proof
Po~žádné hraně neprojdeme více než jednou. Navíc alespoň polovina z~těch, po~nichž
jsme prošli, zmizí z~vnější stěny, takže hledání kořenů bloků trvá $\O(\ell)$.
Pro každou zpětnou hranu označíme jeden vrchol jako živý a pak pokračujeme hledáním
kořenů, které jsme již započítali.
\qed

\h{Kreslení zpětných hran}

Nyní již máme vše připraveno -- datové struktury, detekci externích vrcholů
a označování živého podgrafu -- a zbývá doplnit, jak algoritmus kreslí zpětné
hrany. Jelikož zpětné hrany vedoucí do~$v$ nemohou způsobit sloučení bloků
ležících pod~$v$ (na~to jsou potřeba zpětné hrany vedoucí někam nad~$v$ a ty
ještě nekreslíme), zpracováváme každý podstrom zvlášť. Vždy přidáme triviální blok
pro stromovou hranu, pod něj připojíme blokovou strukturu zatím nakreslené
části podstromu a vydáme se po~hranici této struktury nejdříve jedním
a pak druhým směrem.

Oba průchody vypadají následovně: Procházíme seznam vrcholů na~hranici a pasivní
vrcholy přeskakujeme. Pokud objevíme živý vrchol, nakreslíme vše, co z~něj vede,
případně se zanoříme do~živých bloků, které jsou připojeny pod tímto vrcholem.
Pokud objevíme externí vrchol (poté, co jsme ho případně ošetřili jako živý),
procházení zastavíme, protože za externí vrchol již nemůžeme po~této straně
hranice nic připojit, aniž by se externí vrchol dostal dovnitř nakreslení.

Přitom se řídíme dvěma jednoduchými pravidly:

\s{Pravidlo \#1:} V~každém živém vrcholu zpracováváme nejdříve zpětné hrany do~$v$,
pak podřízené živé interní bloky a konečně podřízené živé externí bloky.
(K~tomu se nám hodí, že máme seznamy živých podřízených bloků setříděné.)

\s{Pravidlo \#2:} Pokud vstoupíme do~dalšího bloku, vybereme si směr, ve~kterém
budeme pokračovat, následovně: preferujeme směr k~živému internímu
vrcholu, pokud takový neexistuje, pak k~živému externímu vrcholu.
Pokud se tento směr liší od~směru, ve~kterém jsme zatím hranici obcházeli,
blok překlopíme.

Časová složitost této části algoritmu je lineární ve~velikosti živého podgrafu
až na~dvě výjimky. Jednou je konec prohledávání od~posledního živého vrcholu
k~bodu zastavení, druhou pak vybírání strany hranice při vstupu do~bloku.
V~obou můžeme procházet až lineárně mnoho pasivních vrcholů. Pomůžeme si
ovšem snadno: kdykoliv projdeme souvislý úsek hranice tvořený pasivními
vrcholy, přidáme pomocnou hranu, která tento úsek překlene. Můžeme ji dokonce
přidat do~nakreslení a podrozdělit si tak vnější stěnu.

\h{Hotový algoritmus}

\s{Algoritmus (kreslení do roviny):}

\algo
\:Pokud má graf více než $3n-6$ hran, odmítneme ho rovnou jako nerovinný.
\:Prohledáme graf $G$ do~hloubky, spočteme \<Enter,> \<Ancestor> a \<LowPoint> všech vrcholů.
\:Vytvoříme \<BlockList> všech vrcholů přihrádkovým tříděním.
\:Procházíme vrcholy v~pořadí klesajících \<Enter>ů, pro každý vrchol~$v$:
\::Nakreslíme všechny stromové hrany z~$v$ jako triviální bloky \hfil\break (2-cykly).
\::Označíme živý podgraf.
\::Pro každého syna vrcholu~$v$ obcházíme živý podgraf náležící k~tomuto vrcholu
   v~obou směrech a kreslíme zpětné hrany do~$v$.
\::Zkontrolujeme, zda všechny zpětné hrany vedoucí do~$v$ byly nakresleny, a pokud ne,
   prohlásíme graf za~nerovinný a skončíme.
\:Projdeme hotové nakreslení do~hloubky a zorientujeme seznamy sousedů.
\endalgo

\s{Věta:} Tento algoritmus pro každý graf doběhne v~čase $\O(n)$ a pokud byl graf rovinný,
vydá jeho nakreslení, v~opačném případě ohlásí nerovinnost.

\proof První krok je korektní, jelikož pro všechny rovinné grafy je $m\le 3n-6$; nadále
tedy můžeme předpokládat, že $m=\O(n)$. Lineární časovou složitost kroků 4--6 a~9 jsme již
diskutovali, kroky~7--8 jsou lineární ve~velikosti živého podgrafu, a~tedy také $\O(n)$.
Nakreslení vydané algoritmem je vždy rovinné a všechny stromové hrany jsou vždy
nakresleny, zbývá tedy ukázat, že zpětnou hranu můžeme nenakreslit, jen pokud
graf nebyl rovinný. Tomu věnujeme zbytek kapitoly.
\qed

\h{Důkaz korektnosti}

\s{Lemma:} Pokud existuje zpětná hrana, kterou algoritmus nenakreslil, graf na~vstupu
není rovinný.

\proof Pro spor předpokládejme, že po~zpracování vrcholu~$v$ existuje nějaká
zpětná hrana~$wv$, kterou algoritmus nenakreslil, čili že přístup z~$v$ k~$w$
je v~obou směrech blokován externími vrcholy. Rozborem případů ukážeme,
že tato situace vede ke~sporu buďto s~pravidly \#1 a \#2 nebo s~rovinností grafu.

Označme $B$ blok, ve~kterém leží na~obou stranách hranice nějaké externí
vrcholy $x$ a~$y$ a pod nimi je připojen nějakou cestou vrchol~$w$. Takový blok
musí určitě existovat, protože jinak by algoritmus všechny bloky na~cestě z~$v$ do~$w$
popřeklápěl tak, aby se hrana $wv$ vešla. V~grafu se tedy musí vyskytovat jeden
z~následujících minorů (do~vrcholu~$u$ jsme kontrahovali celou dosud nenakreslenou část grafu;
vybarvená část odpovídá vnitřku bloku; hranaté vrcholy jsou externí):

\bigskip
\centerline{\epsfbox{minor1.epdf}\qquad\epsfbox{minor2.eps}}
\bigskip

Minor~$M$ přitom odpovídá situaci, kdy $v$ neleží v~bloku~$B$. Tento případ
snadno vyloučíme, protože $M$ je isomorfní s~grafem $K_{3,3}$. V~grafu se proto
musí vyskytovat~$N$. Tento minor je ale rovinný, takže musíme ukázat, že vnitřek
bloku brání nakreslení hrany~$vw$ dovnitř. Vždy pak dojdeme k~některému z~následujících
nerovinných minorů ($N_1$ až $N_3$ jsou isomorfní s~$K_{3,3}$ a $N_4$ s~$K_5$):

\bigskip
\centerline{\epsfbox{minor3.epdf}\qquad\epsfbox{minor4.eps}}
\bigskip
\centerline{\epsfbox{minor5.epdf}\qquad\epsfbox{minor6.eps}}
\bigskip

\>Uvažme, jak bude $B$ vypadat po~odebrání vrcholu~$v$ a hran z~něj vedoucích:

\numlist\nalpha
\:{\I přestane být 2-souvislý} -- tehdy se zaměříme na~bloky ležící na~cestě~$xy$:

\numlist\nparen
\finalfix{\rightskip=0.5\rightskip}
\:{\I $w$ je artikulace} na této cestě -- BÚNO je taková artikulace v~DFS prohledána po~bloku obsahujícím~$x$,
ale před~$y$. Tehdy nám jistě $x$ nezabránilo v~tom, abychom do~$w$ došli (může blokovat
jenom jednu stranu hranice), takže jsme se ve~$w$ museli rozhodnout, že přednostně zpracujeme
pokračování cesty do~$y$ před hranou~$vw$, a~to je spor s~pravidlem~\#1.

\:{\I $w$ je v~bloku připojeném pod takovou artikulací} -- aby se pravidlo~\#1 vydalo
do~$y$ místo podřízených bloků, musí být alespoň jeden z~nich externí,
takže v~$G$ je minor~$N_1$.

\:{\I $w$ je v~bloku na~cestě nebo připojen pod takový blok} -- opět si všimneme, že do~bloku jsme
vstoupili mezi~$x$ a~$y$. Abychom se podle pravidla~\#2 rozhodli pro stranu, z~níž nevede
hrana~$vw$, musela na~druhé straně být také hrana do~$v$, a~proto se v~grafu vyskytuje minor~$M$.
\endlist

\:{\I zůstane 2-souvislý} a vznikne z~něj nějaký blok~$B'$ -- tehdy rozebereme, jaké hrany vedou mezi $v$ a $B'$:

\numlist\nparen
\finalfix{\rightskip=0.5\rightskip}
\:{\I více než dvě hrany} -- minor~$N_2$.
\:{\I alespoň jedna hrana na \uv{horní} cestu} (to jest na~tu, na~niž neleží~$w$) -- minor~$N_3$.
\:{\I dvě hrany do~$x,y$ nebo na \uv{dolní} cestu} -- ať už jsme vstoupili na~hranici bloku~$B'$
kteroukoliv hranou, pravidlo~\#2 nám řeklo, že máme pokračovat vrchem, což je možné jedině tehdy,
je-li na~spodní cestě ještě jeden externí vrchol, a~to dává minor~$N_4$.
\qeditem

\endlist

\endlist

\s{Poznámka:} Podle tohoto důkazu bychom také mohli v~lineárním čase v~každém nerovinném
grafu nalézt Kuratowského podgraf, dokonce také v~$O(n)$, jelikož když je $m>3n-6$,
můžeme se omezit na~libovolných $3n-5$ hran, které určitě tvoří nerovinný podgraf.

\references
\bye